Skalky skřítků a rozhledna Bučina

05.05.2018

Lázně Kyselka, okres Karlovy Vary, Karlovarský kraj
Možná byste ji potkali i dnes. Údajně se zjevuje, když se zešeří a láká pocestné k objevení dávného pokladu, ukrytého hluboko v kyselských lesích. Víla Skalnička však kroky chamtivých, bohatství chtivých lidí vede ke stráni, odkud je nechává prý spadnout dolů. 

Skalní skřítci však úmysly Skalničky znají, proto mají celou noc rozsvícená svá obydlí přímo u stráně a zbloudi vším svítí na cestu, aby se mohli bez újmy na zdraví vrátit zpátky.

Za Skalními skřítky jsme se vydali podívat, za světla, myslím, že potkat Skalničku, tak už s námi děti do lesa nevyrazí :). A kdo ví, kolik z nás by se nechalo zlákat představou života snů a slepě by následovalo vílin třpytivý, mléčný závoj a líbezný hlásek, kterým dokáže zatemnit mysl.

Výlet jsme započali v Šemnici, kde jsme na neplaceném parkovišti u obecního úřadu nechali auto a pak se vydali kousíček po silnici směrem na Kyselku, kde po pravé straně uvidíte cestičku do kopečka a červenou turistickou značku, která vás dovede až na rozcestí Pod Skalkami skřítků. Tam jsme si vybrali cestu po žluté, vedoucí ke skalkám a dále pak okruhem až k rozhledně Bučina.

Aby dětem cesta ubíhala, dělali jsme si kratičké zastávky. Házelo se na cíl, střílelo z praku, ale především fotilo, což děti bavilo asi nejvíce. Zanedlouho jsme došli k bodu s názvem Skalky skřítků sedlo a o kousíček dále už jsme viděli první skřítkovská obydlí. Aby jim nebylo smutno, nosívají jim tam turisté různé drobnosti, které umisťují do otvorů ve skále, a tak se tam nakonec i s nějakými těmi skřítky potkáte a máte-li nějakého doma, určitě ho vezměte s sebou a nechte mezi svými kamarády.

Napadané listí bylo trošičku nebezpečné, ke skalkám se jde totiž po malé pěšince vedle prudkého srázu a když vám sem tam uklouzne nožka, není to zrovna příjemné :). Nenechala bych tedy menší děti jít napřed, ale s dospělým za ruku.

Další kus cesty jsme si měli rozhodně o čem povídat... Komu se povedla hezčí momentka, kdo se bál nejvíc a komu se při pohledu ze stráně roztřásla kolena, tak jako mě.

Asi kilometr před rozhlednou už na děti doléhala únava, jakože bolí nožičky a kručí v žaludku, což celkem úspěšně s Péťou ignorujeme a snažíme se odvést pozornost jinam. Ani to nebylo příliš těžké, protože se vám cestou naskytnou tak úžasné výhledy - pohled na Šemnickou skálu a okolí, kde se pasou krávy a tak, že děti na svá trápení na chvíli zapomenou. Zaujal je taky každý posed u cesty, míjeli jsme asi tři, no a ani jsme se nenadáli a byli u ní. Skutečně okouzlující kamenné rozhledny, u níž je příjemné posezení a ohniště, což jsme netušili, bývali bychom si vzali buřty.

A co myslíte, přešel je hlad? Přešel! Najednou ani jedna bolavá noha, ani jeden hladovec, řítili se nahoru jak splašení koně, až jsem se bála, že si ve své zbrklosti ještě ublíží... Jídlo jsme jim nechali dole a vydali jsme taky nahoru rozhlédnout se do kraje... To už zase mířili dolů a s informací, že buchty, sušenky, ovoce a pití mají dole, se vrhli na stůl a najednou se rozprostřelo tolik vytoužené ticho.

A teď jedna vtipná... Když jsme se vraceli z ochozu rozhledny po schodech dolů, seděla Sára v jediném nezamřížovaném okně, jímala mě hrůza, a tak na ni zděšeně volám: "Sáro, vypadni z toho okna." A ona s úsměvem odpoví tak jo a vyskočila ven. Až pak mi došlo, že okno je cca metr nad zemí a žádné nebezpečí nikomu nehrozí... :)

Opět jsme měli štěstí a byli na místě sami, i když cestou zpátky po červené už potkali nespočet výletníků. Míjeli jsme ještě jedno dechberoucí místo, a to Lesní kapli na Mattoniho stezce a pak už bez zastávek pokračovali k autu...

Okruh byl dlouhý deset kilometrů a určitě se bude líbit jak rodinám s dětmi, tak i párům, kteří touží vyrazit mimo město do přírody a vychutnat si její krásy.